Katastrofy a krásy východu

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

O co vůbec jde ?
8 lidí, 15 000 Km, dva dvoutunové samohyby. tak by šla v jednoduchosti popsat naše výprava. Tisíce kilometrů údolím nikoho, a také místa, dostupná hůře než popelník v české hospodě. Místa, která lidstvo posunula dál, ale také místa která ho donutila zastavit a zapřemýšlet. To jak to nakonec všechno dopadlo je shrnuto pod touhle tečkou.
 

První kilometry
První kilometry patrolů, na kterých ještě ani barva pořádně neuschla, vedly přes Polsko rovnou na Ukrajinu. V Polsku jsme se tak rozloučili s dálnicemi a vjeli na standardní východní hlavní silnice. Tady jsme si ještě mysleli, že náhon na 4ři kola je vlastně úplně zbytečný. Na rozdíl od docházejících gumicuků držících za jízdy pohromadě střešní stany vlastní konstrukce. Zazněla tak poprvé věta, které jsme se už nezbavili: „Stůj! Nafukuje se ti stan“.

Než vyrazíš
Kdo jel někdy ve starém offroadu ví, co za horor ho čeká, pokud překročí magickou rychlost 80km/h. Kdo ne, tak se často člověk uvnitř cítí jako by řídil cirgulárku s podvozkem vyrobeným z nezralých banánů.
První část problému nám pomohli vyřešit dobří lidé z 2DIN.CZ, když nám patroly pomohli odhlučnit. Nejenom že teď už nemusíme jezdit v Otíkových sluchátkách jako dřív, ale dokonce se za kormidlem slyšíme. Kromě odhlučnění jsme posunuli sedačky.
Patrol sice vypadá jako obluda, ale místa v něm japonští konstruktéři pro česká kolena moc nenechali. Nakonec patroly prošly velkým servisem brzd a s komplet novými náplněmi od LIQUI MOLY a filtry od MANN-FILTER konečně vyrazily na cestu !
 

Všechno zlé k něčemu dobré ?
Jeden den v zóně nestačí na to, abysme lépe pochopili jak místní fungují i tak nám bylo jasné, že celá oblast zažívá takové zvláštní znovuzrození. V rychlém tempu se tu rozrůstá turistický ruch i těžba dřeva. A také místní fauna. Není tu prý problém narazit na vlky i medvědy. My potkali lišku, která byla odmalička zvyklá na místní. Díky tomu se z jinak poměrně divokého zvířete stal vcelku příjemný mazel. I když jí šlo hlavně o to co jsme rozhodne skrývali v kapse a co by ji mohli chutnat.

V zóně
Po dnu a noci nepřetržité jízdy jsme za úsvitu dorazili k bráně od černobylské zóny, kde jsme si na 3 hoďky zdřímli a pak jsme vyrazili. Po jednatřiceti letech od výbuchu elektrárny vypadají vesnice i Pripjať jak botanická zahrada. Příroda tu hraje vlastní hru a docela vyhrává. Každý jsme, po brouzdání na internetu, od Černobylu a Pripjati něco očekávali ale každý si odsud nakonec odvezl dojem docela jiný. Je to jak procházka v muzeu Sovětského svazu, ale víte, že tancujete na hrobech statisíců lidí. Nahlížíte do vyrabovaných domů lidí, kteří se, pokud přežili, museli odstěhovat. Zkoušíte si představit, jak vypadalo jedno z nejmodernějších měst Ukrajiny před výbuchem Černobylské elektrárny.

Stalingrad ?
Volgograd (bývalý Stalingrad) je překrásné město. Mraky tanků a armádní techniky jsou v každém ruském městě, ale ve Volgogradu jich na každém rohu hromada. Na jednom rohu ulice je letadlo, na druhém řada tanků, na třetím celý vlak a na čtvrtém pětimetrový Lenin. Celé město je jedna velká expozice.

Tajemný odjezd
Se zónou se loučíme přejezdem do oblasti, kterou ne každý zná. Tou je Černobyl 2, poměrně rozsáhlá vojenská základna s obrovským ocelovým monstrem. Anténa radaru Duga má na výšku 150m, délku téměř 500m a v plném zatížení měla odebírat až ⅓ výkonu jaderné elektrárny. Kolem celého radaru je do dnešní doby pořád tak trochu nejasno. My ale jasno máme. Po opuštění zóny, vyrážíme k hranicím Ruska. Přes Kyjev na hranice a odtud s kurzem na Kursk.

Konečně nic !
Zajet si z Volgogradu ke Kaspickému moři jejako si zajet od nás do Chorvatska. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že když jsme přejeli Kazašskou hranici byli jsme opravdu v šoku. Velbloudů víc než sezóních Čechů v Chorvatsku, a konečně to krásné nic na co jsme se třičtvrtě roku těšili a možná větší než jsme tušili. To že jsme ale doopravdy přišli o silnice to jsme nečekali a patroly napříč své pomyslné nezničitelnosti začaly dostávat opravdu hooodně do těla. Ale to nic za to prostě stálo!

Volgograd ?
Rusové jsou na svoji armádní historii opravdu hrdí. Na mozaiky s vojenskými motivy v každé větší vesnici jsme si zvyklí. Ale nalézt vysloužilý MIG jako prolézačku pro ty nejmenší vlastence ... to nás pořád dokázalo překvapit. Návštěva muzea Stalingradu byla proto nevyhnutelná. Z Ruska to bude ale na nějakou dobu vše. Rozbalujem střešní stany uprostřed něčeho co aspoň trošku připomíná les a plánujeme kudy překročit hranici Kazachstánu.

Křoví
Po zchlazení v moři jsme přešli k hlavnímu bodu (téměř) každého večera. Hledání noclehu bylo v krajině ničeho komplikovanější a přitom jednoduší. Hlavní faktor už dávno nebyl schovat se někam dál od silnice, kde nebude vidět patrol nejlépe i oheň. Důležitější bylo najít místo s jakýmkoliv křovím. Pokud bylo křoví hustší nejlépe rozdělené do více částí. Pak posádka slavila, jakoby našla svatý grál. Toho dne jsme nalezli místo s terénní nerovností ! Teplo, voda, teplé jídlo a ony nerovnosti nás hřály u srdce natolik, že jsme se jali řešit technické problémy, které se už pár dní odkládaly.

Beach party :)
Kaspické moře… moře.. voda, konečně ! Po asi týdnu v autě hledáme nejbližší břeh Kaspiku od silnice, jestli se tomu tak dá říkat. Zastavujem u vody a jdem si zaplavat. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Aby si člověk zaplaval měl by si vzít sebou i svačinu. Jinak umře hlady. Klesání je velmi, velmi mírné. Místní plavci, jak jsme později zjistili, používají místo mola přímo kamaz. A pokud chtějí odjet s lodí, musejí během přílivu, jinak jsou lodě zalité v bahně daleko od hladiny. Když jsme umyli sebe i auta vyrazili jsme hledat místo na spaní. Což se v krajině ničeho taky zdálo jako celkem snadný úkol.

Na dně
Vesnice, kde sídlil náš mistr svárčik, byla tak trochu jiná než ostatní v Kazachstánu. Bývalé dno Kaspiku tady po sobě nechalo mnoho malých dun z mixu mušlí a písku. Domy jsou jako rozsypané mezi nimi. Najít tady něco nebo někoho nebylo jednoduché, zato ztratit se snadné. Při bloudění jsme tak mimo jiné konečně ocenili 4x4. Tak trochu jsme chápali, proč se tu a tam občas válí pásový transportér … lidí ? Dobytku ? ryb ?

Pružič
Při projíždění dunami kolem Kaspiku, jsme už nemohli ignorovat fakt, že vozík na pravé straně přestal pružit. Za patrolem vlál jako vlajka. Každý sebemenší hrb ho vyhodil do vzduchu a dopad nevypadal moc dobře. Když sme ho potom otevřeli bylo všechno všude. Nejspíš ho někdo přestavěl na pračku a zapomněl nám to říct. Vyrazili jsme hledat mistra svárčik, který by nám pomohl. Naštěstí jsme jednoho ochotného v přilehlé dědině našli.

Na divné louži
S rukama na volantu patrola nemůže být člověk zarytý ekolog. Přesto ... Lodě uprostřed toho co zbylo po Aralském jezeře jsou jedna věc. To jsme čekali. To že se to děje i s Kaspikem a ty solné pláně všude kolem, to jsme tak nějak nečekali. Byly prostě všude. Některé prý vysychají přechodně, jiné už trvale. Naše odborné poznatky k této problematice se ale ustálili pouze na: Ano solná pláň je opravdu hodně slaná. Pod krustou soli je divný blato, do toho jak s patrolem vjedeš jen tak nevyjedeš. Opravdu se tam už nedá plavat. Pohraničníci na krystal soli v kastlíku divně koukají.

Třetí etapa
Loučíme se s pobřežím Kaspiku, které nám bylo kámošem skoro tři dny. Ikdyž by jsme tu nejradši zůstali, vytahujem startovací kabely a vyrážíme směr Atyrau.

Noční příhoda
Zastavujeme, všude dým, atmosféra nasáklá chladící kapalinou. Bylo jasné, že teď v noci se další patrolí vrtochy řešit nebudou. Auto jsme zatlačili ze silnice a usnuli. Ráno bylo vymalováno. Praskla hadice a zvětšila se taky díra v chladiči. To by problém sám o sobě nebyl, ale k tomu prasknutí měly důvod. Jak už to tak u těhle motorů bývá, na vině bylo těsnění pod hlavou. Těsnění máme sice v kufru, ale necháme si ho radši na horší časy. Zatím udělujeme patrolu první pomoc a také zajišťujeme sečpáskem víčko chladiče, aby se noční příhoda neopakovala. Pokračujeme dál, teplota drží, vše se zdá ok. Snad se to nezhorší.

Pláně
Zvláštní, jak je v některých úsecích pustina rovnější než místní hlavní tah. Uháníme si tak “prérií”, opouštíme solné pláně a pokračujeme přes Atyrau k městu Makat.

Porada u hranatého vozíku
Stalo se, že jsme ve městě Makat svolali asi nejdůležitější poradu u hranatého vozíku v dějinách výpravy. Hledali jsme alternativy jak pokračovat dál v cestě. Nejspíš by jsme k Aralskému jezeru cestou necestou dorazili, ale kdy a v jakém stavu to jsme si netroufali odhadnout. Čas byl to co nás bohužel pomalu začalo trápit. Tak se stalo, že jsme se rozhodli vrátit se do Atyrau a pokračovat dál na sever. V tu chvíli jsme asi nebyli ještě pevně rozhodnutí kam, ale někam určitě. Měli jsme tak asi týden času navíc a tržnice v Makat se stala nejvzdálenějším místem kam jsme se podívali.

MAKAT
Naši expedičním vozítkům začlo být evidentně předčasně smutno po Evropě. Těsnění pod hlavou se netvářilo úplně dobře a my jsme byli nuceni se rozhodnout, co budeme dělat dál. Na pomoc s rozhodováním jsme si přizvali místní, aby nám prozradili stav silnic, které vedou dál na východ. Zjistili jsme, že z města Makat nevedou slušné cesty žádným směrem. Po naši otázce: „Jaké jsou cesty, špatné nebo rovné?” Domorodec ukázal na naši vysněnou cestu na mapě a odvětil: „Tady žádné cesty nejsou.” Během této diskuze nám místní mládež začala okupovat auta. Většina děcek si myslela že jsme rusi, když jsme jim ale řekli, že jsme z Česka,tak nevěděli kde to je. Ne že bysme se nějak divili.

Máme se co učit
Poslední vzpomínka na Kazachstán patří naší další svařovací příhodě. Po cestě z Ruska do Atyrau nám poprvé odpadl tlumič na vozíku. Napodruhé to byla celá převodovka na tažném patrolu. Svářeče skupina 1 našla v přilehlé dědině. Byl to neuvěřitelně schopný chlapík. Místo svěráku používal žabky a svou nohu. Vedle toho obratně tancoval s velkou flexou na našem novém držáku. Evidentně měl za sebou spousty řezných úspěchů. Měl totiž pořád obě nohy a navíc dokázal všemu starému najít nové užitečné místo. Dojezdil autobus? Nevadí, rozřežeme a z bočnic, podvozku uděláme plot a z dveří budou vrata do stodoly. Máme se co učit.

Majáky
Pokračování z Atyrau bylo rychlé. Cesty se po dlouhé době zpevnily, sjednotily a nebyla tu nouze o 300km rovinky. Toho faktu využívali i místní zákonodárci. Setkání s nimi jsme nijak neoslavovali. Většinou byli neuvěřitelně neodbytní s nekonečnou zásobou různých přestupků. Někdy měli pravdu, třeba taková nezapnutá světla. Někdy se u přestupku člověk spíš dobře pobavil. Třeba jako “Zakouřilo z výfuku!” Každopádně nás překvapil místní vozový park. Mladoboleslavští podmajákovali i kazachstán :)

Camapa
Samara je docela pěkné, typicky ruské město. Na jednom z náměstí trčí reálná raketa Sojuz, pod kterou je muzeum kosmonautiky, v centru města je stalinův bunkr a místy domy,ve kterých se v jedné půlce bydlí a druhá už spadla. Městem teče řeka Volha o šířce pouhých 1500m (o kousek dál je široká místy i 25km). Toho jsme samozřejmě využili a i přes ne zrovna lákavé teploty vody i ovzduší vyrazili na kópák.

Samara
V této fázi jsme už věděli, že jedeme do Moskvy a město Samara bylo první město na ruské straně po cestě z Kazachstánu. Do města vjíždíme večer. Nacházíme raketu Sojuz, kterou jsme se rozhodli včetně muzea zčíhnout ráno. Hledáme tak místo na spaní. Standardní problém. V tak obrovském městě (šesté největší v Rusku) dvojnásobný. Nakonec jsme našli takový větší řekněme parčík, nebo jak to nazvat ...no dalo se tam aspoň trošku schovat. Ráno vyrážíme zpět k raketě a vzhledem k tomu, že se nám Samara zatím opravdu líbí, tak se tu nejspíš zdržíme.

Moskva 870
Trhli jsme rekord v téměř rovné jízdě. Na navigaci svítí ukazatel s jasnou zprávou: „Po 406Km sjeďte na Moskva.“ Sjíždíme v noci. V Moskvě se už těžko schováme a ani se nám tu už nic hledat nechce. Spíme “na punk” v podélném stání na okraji města. Ráno se přesouváme k nejbližší stanici metra a po dvou týdnech opouštíme náš patrolí úl. Ráno zjišťujeme že jsme přijeli zrovna, když rusové slaví Den města Moskva, 870 let od založení. Taková věc se pozná tak, že v jistě normálně narvaném centru, je evidentně tak o milion lidí víc.

Automobilové okénko
Protože nemalá část výpravy jsou ryzí petrolheadi, přinášíme report zaměřený na atypické a rusky typické úlovky na naší cestě. V prvé řadě bych rád vypíchnul nemalé množství různých driftovacích bestií vylézajících po setmění. Většinou japonské stroje které v Evropě člověk nepotká. Dá se říct, že Evropské značky tu obecně najdeme spíše zřídka. Každopádně jsme viděli hodně neskutečně rozšířených, vyrámovaných přestaveb s motory co zvukem připomínaly samotné peklo. Nouze nebyla o Chasery, Skyline i 3000gt. Z offroad komunity nebyl problém najít UAZy na nápravách z nějakého lehčího náklaďáku. Když nám, se smíchem na tváři, majitel ISa na první fotce řekl: „Road legal“ došli jsme k závěru, že je tu možné všechno.

Dýně
U cest potkáváme na prodej ledaco. Čas od času se stane, že si nejspíš vesnice udělá na něco specializaci a nevyrábí, nechová a nepěstuje se tu nic jiného. Viděli jsme vesnici čepicovou, šašlikovou, celotržnicovou a konečně na videu dýňovou. Ale teď u které dýně zastavit a kterou vybrat?

Zelená fajfka
Moskva 870 byla super. Různé cesty se naprosto náhodně otevírají nebo uzavírají a to jak pěší, tak i silnice. Jedem zatím mrknout na Výstavu úspěchů národního hospodářství. Tam snad takový chaos jako v centru nebude. Výstava je to perfektní. Měli jsme ale štěstí a chytili ji v rekonstrukci. I tak bylo na co koukat. Je to takový parádní Ruskoland nebo jak to nazvat. Rychle nakoukneme do Stalinova bunkru a na druhý pokus se dostáváme přes masy lidí na Rudé náměstí. Přeci jen je potřeba mít tu pomyslnou zelenou fajfku. Pak skokem na metro, zpátky k naší patroládě a v ní jen polykat další a další kilometry k ukrajinským hranicím.

Camping
V noci se dostáváme za hranice Ruska. Sjíždíme ze silnice a hned je tu parádní loučka. Otevíráme střešní stany, které díky poslední tubě silikonu, izolepě, mamutu a nízkoexpanzní montážní pěně můžeme opět považovat za nepromokavé. Ráno bylo fajn. Bylo poznat, že jsme se posunuli hodně na jih a z podzimu je zase spíš léto. Toho využíváme a pojídáme sváteční ruské konzervy ve formě tradiční šlichty.

Zoufalé řešení
Po cestě z Moskvy cosi začalo padat z nebe. Patrol to už nějakou dobu nezažil, nebo ne v takové míře. Rozhodilo ho to natolik, že začal rozhazovat stěračema. Ne, že by už v minulosti sem tam list stěrače nezahodil kamsi do pole, ale tohle byla novinka. Byla zima a tak přišlo na řadu zoufalé řešení číslo 1. To pomohlo sice jen z části, ale stěrače byly alespoň vzájemně synchronizované. Zoufalé řešení číslo 2 funguje na patrolu dodnes.

Nukleární výhled
Základna se rušila pod pečlivým dohledem celého světa. Všechna tajná zařízení byla odvezena a odpalovací sila zneškodněna. Zbytek konstrukce a zařízení je funkční dodnes. Rozkaz z Moskvy tehdy mohl přijít každou minutou a tady na to byli teda rozhodně připravení. Šílené, jak byl svět vlastně blízko své nejspíš poslední katastrofy.
Dobrý den, pane Satane.
Na Ukrajině svištíme po hlavních tazích přes Kyjev a pak hooodně na jih směrem na Odessu. Za Umanem odbočujeme vlevo a spíme poblíž města Pobuzke. Ráno totiž vyrážíme omrknout dříve přísně tajnou jadernou raketovou základnu. Když byla základna ještě funkční, na povrchu nebylo téměř nic. Samozřejmě až na neviditelné elektrické ploty, miny, kulometní hnízda a podobné srandy. Nyní povrch základny slouží muzeu a jeho největším exponátům, jako je třeba mezikontinentální raketa SS-18 Satan. Ve východních muzeích se nám strašně líbila jedna věc a to, že nic není „za provázkem“ aneb ... kdo si chce vylézt na tank? ...kdo si chce potočit s protiletadlovým dělem?

Provázek
Motor občas nejde nastartovat. To tak prostě je. Vetší překvapení je, když nejde zhasnout. Zkušeného patroláře to ale nerozhodí. Na tažném Patrolu byla provázková finta aplikovaná už někde na začátku cesty. Druhý se nechal nakazit až teď. Provázkové řešení je spolehlivé a stejně jako u stěračů provázkujeme spokojeně dodnes.

Podzemí
Kdo si chce zmáčknout TEN čudlík? Otázka na kterou všichni netrpělivě čekali. Podzemní komplex odpalovacího zařízení je šílený. Velitelské stanoviště je v 12 patrové kapsli o průměru něco málo přes 3m. Tento kontejner se houpal na pružinách uvnitř betonového bunkru. Jeho spodní dvě patra byla pro obsluhu v hloubce 45metrů. Na povrchu nikdo nikdy nechodil, budovy neměly ani dveře, vše se odehrávalo pod zemí. Teď už ale nasedáme do našich mezikontinentálních žlutých střel a letíme kolem hranic Moldavska a Rumunska do ukrajinských polonin.

Полоніна Гимба
Když se nám povedlo patrolandii kompletně uvést do chodu, vyrazili jsme dobýt vrchol poloniny Гимба. Ten se nacházel cca o 800metrů výš a tak začalo stoupání, postupné připínání 4x4 a po dlouhé době taky redukce. Nakonec jsme vjeli do mraků, kde jsme našli vrchol. Krásný a ve všech směrech rozhodně mrazivý den. Nu ale ty výhledy … nic bylo super, ale tohle chybělo.
Óda na startér
Potom, co sme se po cestě k městu Pylypets nadlábli v Česko-ukrajinské hospodě, padlo rozhodnutí odpojit poprvé za celou cestu vozík. Odlehčení o onu dvoukolou kotvu vyrážíme nahoru na poloninu. Večer jsme se vyškrábali někam za vesnici a přenocovali. Nechat stát patroly do kopce se ráno ukázalo jako chybka. Patroly se zavzdušnily a zapěly svou oblíbenou ódu na startér. První se chytil, u druhého přišlo na řadu rukodílo. Aspoň jsme to tentokrát měli s fakt parádním výhledem.
Hrdina !
Každá výprava musí mít nějakého svého maskota. Může to být cokoliv ... plyšák nebo třeba krabička cigaret, no my měli vozík. Je to hrdina! Zvládal brody v Rusku, létat i metr nad zemí v dunách Kaspického moře, (dobře to moc nezvládl...) a jak stepní koza poskakovat na nekonečných kamenitých silnicích. Vozík už něco pamatoval, když jsme ho před pár lety kupovali, jezdil už za stodvacítkami. My se několikrát přesvědčili, že překročit jeho maximální nosnost je možné i trojnásobně. Přestavbu na expediční vozík podstoupil ve spěchu flexou a spoustou vrutů noc před odjezdem. Posloužily k tomu staré dveře od sklepa a zbytek barvy po patrolu. Svou úlohu splnil dokonale a slouží nadále, ikdyž se na něm výprava opravdu hodně podepsala.
Pylypets
Postupně sjíždíme zpět do Pylypets. Jeden patrol se vrátil pro onu dvoukolou mulu. Zbytek se jde nebo jede mrknout po okolí. Stejně jako minulý rok je jasné, že se sem vrátíme. Na svahu, po kterém jsme sjížděli, už byly nachystané nové rolby na zimu. Pravda je, že tady problém s nedostatkem sněhu nebude. Možná spíš naopak. Dojídáme nejlepší šašlik naší cesty, dofukujem z terénu gumy a do navigace zadáváme postupně Mukachevo, Poprad, Žilina ….
Соңы
… Vyškov !!! Po zhruba 9000km a třech týdnech je naše putování u konce. Pravda, nedojeli jsme tam, kam jsme původně zamýšleli. Kyrgyzstán je o pár tisíc kilometrů dál. Asi nám to ale až tak nevadí. Místo něj jsme byli na místech, která nás předtím ani nenapadla a o tom to vlastně možná celé je. Nejdůležitější pro nás bylo vyrazit, ať už to bude kamkoliv a to se povedlo. Ikdyž Canyon Charyn, Issyk-kul a Almáty nám leží v hlavě pořád. No kdo ví ...
© 2018
kakv@warthog.cz
© 2017
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky